Jsme v cíli - Kočin

Ráno jsme si od pana domácího půjčili dřevěnou loďku, místo padel měla listy z kokosové palmy, a vyrazili prozkoumat okolí z vody. Celá oblast kolem keralskych jezer je protlana sítí kanálu, po kterých se dá plout, do některých se loďka sotva vleze. Ale my zaměříme na volnou vodní plochu blízko ptačí rezervace. Pozorujeme hejna volavek a dalšího vodního ptactva.
Pak opět osedlame kola, necháme se převézt trajektem přes jezero a pokračujeme na kolech po šíji oddělující jezero od moře. Ještě za světla jsme v Kočinu, starém portugalskem městě. Tady končíme.
Bydlíme v pitoresknim domečku ve staré čtvrti u skvělé rodiny. Zitra si zabalíme kola a necháme se odvézt na letiste.
Celkem jsme urazili za 12 dnů téměř 800 km a viděli Indii tak, jak se běžně nevidí. Byla to dobrá cesta.

Stravovací a pitný režim cyklisty v jižní Indii

Už při přípravě naší výpravy nám bylo jasné, že tak náročnou trasu v klimaticky složitých podmínkách můžeme absolvovat pouze s příslušnou péčí o náš zdravotní stav. Proto jsme nenechali nic náhodě a okamžitě po příletu přešli na místní jídelníček. Z domova jsme si přivezli pouze 2 tyčinky snickers a jednu corny pro případ největší nouze. Protože ten stav nenastal, vyhodil jsem jejich rozpatlane zbytky při balení na zpáteční cestu.
Pres noc se z nás stali vegetariáni a snasime to nečekaně dobře.
Ke snídani máme rýži se žlutou kejdou. Žlutá kejda je něco mezi omáčkou a kaší. Obsahuje hrách, čočku, cibuli, kardamon, hřebíček, skořici , curry, zázvor, kurkumu , koriandr, mrkev, kmín, kokos, šafrán,  česnek a spoustu dalších ingrediencí, co kucharovi zrovna přijde pod ruku. Ale hlavním základem jsou čili papričky v nekonečném množství.
Variantně máme i něco smazeneho, nějaký koblizek s překvapením.
Žlutá kejda může být i červená , hnědá, oranžová nebo jiná a také se různě jmenuje podle toho, jakou oblastí zrovna projíždíme.
Ji se to tak, že si ze směsi rýže a kejdy každý každý stravnik pravou rukou upatla sousto, které si vkládá do úst. Levá ruka se nepoužívá, ta je určena k jiným činnostem, a tak je schovaná decentně pod stolem. Aby člověka nelakalo ji použít, je lepší si na ni sednout.
Ve snaze zkrátit dráhu mezi talířem a ústy jíme v hlubokém předklonu a končíme s ústy v talíři jako pejsci. Ale i tak se nám občas nějaké sousto ocitne v klíně.
V lepších restauracích se jídlo podává na bananovem lupenu, v lidovkach na včerejších novinách.
K obědu máme to, co zrovna potkáme. Většinou to je ovoce : banány, melouny, granatova jablka, kokos, hroznové víno. A třeba taky mastný koblizek s překvapením nebo hrst smazenych nudlí na sucho.
Večeře je bohatší forma snídaně.
Díky zodpovědnemu přístupu ke stravování jsme celou cestu zvládli bez zdravotních problémů.

Kaučukovnikova etapa

První část do Eratupety nám otevírá výhledy na monumentální horské scenérie ze silnice vytesane ve skálach. Z výšky 1100 m se po 20 km dostáváme do keralske nížiny. Je neuvěřitelné, jak se tyto dvě části jižní Indie liší. Kérala má daleko víc srazek a tedy je zelená a bohatá. Přes hřebeny pohoří Západní Ghat se mraky s vlahou už nedostanou a tak je Tamilnadu suchý a chudý.
Cyklistika si všimne ještě jednoho rozdilu: Tamilnádu je úplně placaty zatímco keralske nížina je docela zvlněná. Prudké výjezdy se střídají se stejně prudkými sjezdy, chvilku jedeme na kašpara a chvilku vysime na brzdach.
Ale narozdil od Tamilnádu je zde spoustu stromů a tedy jedeme ve stínu a cesta příjemně ubíhá. Vybíráme si úzké vedlejší silnicky mezi kaucukovymi plantazemi, jsou příjemně prázdné a stinné.
Když dorazíme ke keralskym jezerum, což je náš dnešní cíl, máme opět krásných 90 km.

Čajová etapa

Ranní vyjížďka lodí byl skvělý nápad, ale bohužel jsme nebyli sami, kdo jej měl. Stojíme ve frontě halekajicich Indu na lístek na loď a loučíme se s nadějí, že uvidíme nějaké zvíře.
Ale naštěstí opak byl pravdou. Viděli jsme spoustu ptáků, zejména lednacku a také zoborozcu, což je národní ptak Keraly .
A dokonce slony, kteří se přišli poranu osvěžit.
A pak opět na kola.
Nádherná etapa úzkými silnickami mezi svěže zelenými cajovymi plantazemi, vlní se nahoru a dolů pitoreskni krajinou s dominantami křesťanských kostelů . K večeru se spustí déšť a cele hory se zahalí do mlhy, je to romanticky dobrodružné.
A večer si samozřejmě dáme šálek skvělého místního čaje.

Do Kumili

Dnešní etapou se loučíme se zemědělskou nížinou Tamilnádu a vystoupame na pohoří Západní Ghat. Kdyby bylo stoupání pozvolné, byla by to hračka, ale příroda to vymyslela jinak. Hory se tyčí z nížiny téměř kolmo vzhůru.
Prvních 60 km jedeme po rovině a na poslední 8 km musíme klikatymi serpentinami vyšplhat na náhorní planinu do výšky 900 m. Do Kumili přijíždíme už potmě a celkem unavení.
Ale zítra si dáme první volny den,  tak si odpočineme.
Kumili je rušné horské městečko oblíbené zejména indickym turisty. Je to vstupní brána do Periyar tiger reserve a má příjemné horské klima. Je tu spousta obchodů s kořením a cestovek nabízejících různé výlety. Náš hotel je přímo na hranici parku a tak můžeme přímo z balkonu pozorovat divocinu. Viděli jsme jelena, bizony , opice. Před týdnem tady prý viděli tygrici se dvěma mladaty.
Dáváme si den bez kol, ale ještě důležitější je, že se ráno nemusíme balit a tak si užíváme lineho dne.
Večer navštívíme ukázku tradičního bojového umění kalari a také tradiční divadlo kathakali , obojí skvělý zážitek.
Výlet lodí po jezeře Periyar necháváme na zítra ráno.

Jak jsme jeli vlakem - píše Katka

V Tanjavuru u vecere a lahve dobreho tepleho super strong piva (musime ho vypit stranou na parkovisti, schovani za stromem, jak nam doporucil hotelovy recepcni) padne definitivni rozhodnuti, ze i pres nase tri neprilis uspesne pokusy  o koupi listku na vlak do Kodaikanal Road, podnikneme zitra rano pokus ctvrty. Verime erime si ze budeme uspesni a s touto myslenkou jdeme spat. Rano se budim se zvlastni nervozitou. Premyslim proc a pak mi to dojde. Musime na nadrazi, uz se z toho stala takova mission impossible. Podle smisenych udaju o odjezdu vlaku ktere jsme zatim obdrzeli a udaju o koupi jizdenky 2 hodiny predem smerujeme navstevu nadrazi na 10. hodinu. Je tedy dost casu si rano prohlednout uzasny chram colske rise chraneny UNESCO i zajit do zaplivaneho kiosku na ulici na snidani. Obvykla placka se zlutou kejdou je ale potreba.
V 10 presne stojim prilepena u okynka no reservations. Paty pokus, nervozita vrcholi. Nekompromisne rikam dva listky do Kodaikanal, bimbani za okynkem a dotaz: kolik vas je? Dva odpovidam. Zabimba a vyznamne se podiva na hodinky. No jo jsem tu o pul hodiny driv. Ale mame stesti, asi ze jsme bili tak se smilovala a za chvili mam listek v ruce. Spesne kontroluji co je na nem napsane. kodaikanal road a pocet dva. Ostatni neumim precist. To vypada nadejne. Az kdyz mam lustky schovane pokladam dotaz co mame udelat s koly? Bezte do okynka Parcel. Aha tak jo, tam jsme jeste nebyli.
V kancelari parcel sedi drobny starsi pan a vypada hrozne uredne. Ajaj citim problemy. Kouka na nase kola, pak na nas, pak zas na kola. Vytahne tlustej sesit a zacne tam neco hledat. Pal telefonuje a u toho bimba, dost zrychlene. Tipuju nase sance tak padesat na padesat. Nakonec napise dlouhatansky paragon, da dve razitka a necha me to podepsat. Celá ta věc nás vyšla na 15 Kč.
Super, povedlo se, jedeme vlakem.
Vsechna zavazadla mame samozrejme sebou, kola jsou komplet odstrojena. Na nastupisti panuje cily ruch, narychlo si kupujeme od stankare ryzi a cpeme ji do sebe kdyz prijizdejici vlak uz houka zatimco Zrizenci cpeme padesatirupijovku aby nam kola dobre nalozil.
To co se delo potom ovsem predcilo vsechna nase ocekavani. Prijel vlak, v oknech mrize, dvere nikde, zato vsude lidi. Totalne nacpany. V Indii se nejdřív nastupuje a pak až vystupuje, což vytváří v davu nečekané turbulence. Rvu se dovnitr s pocitem ze uz nikdy nevyjdu ven. Uvnitr vagonu vsechny sedacky samozrejme obsazene, vetsinou dvojnásobně . Lidi sedi i na hornich policich kam se obvykle davaji zavazadla. Vedro kolem 45 stupnu, od stropu visi zbesile se tocici vetraky. Vsude smrad z ruznych pokrmu ktere do sebe vsichni cpou. Tak v tomhle vydrzet pet hodin? Tak to nevim.
Kdyz se vlak rozjel tak ovsem teprve zacalo prave panoptikum. Vlezli jsme do vagonu ktery jak jsme behem cesty vypozorovali obsadila z pulky jedna rodina. Vsichni si navzajem pres hlavy ostatnich podavaji varenou ryzi, penize, omacky. Pan se dvema holcickama sedí nahoře na policich pro zavazadla, holcicky svaci ryzi zabalenou v novinach a hojne si ji polevaji omackou zabalenou v igelitově pytliku, ktera, pote co protece ryzi a novinami steka dale na pana pod nimi, jez je oblecen do bilych satu. Na stehnech se mu zacnou tvorit hnedo zlute kolace. Jedna pani si toho povsimne a zacne hlasite dohadovani ci je to chyba. Vlak prave zastavi v mensi stanici. Rikam si ze sem uz se nemuze vejit ani pes. Ovsem chyba. Pristoupi prodavac caje s obrovskou nerezovou konvi a zacne caj prodavat a zaroven se prodira vagonem dal. Ve strachu z opareni se nasunu co nejvice na stenu vagonu. Lidi mi slapou po nohach ale to nevadi protoze po dvou hodinach stani uz je mam stejne drevene. Kdyz si oddychnu ze horka konev caje uz se posunala z meho dosahu, objevi se ve dverich zena jenz nese drevene plato metr krat metr, na nemz ma pripevnene privesky, naramky, ruzne blikaci hracky. Podivame se po sobe jestli to opravdu mysli vazne. Lidi vesele nakupuji. Holcicky nahore spozorovaly sponky do vlasu, opousteji igelitove pytliky s omackou a nuti tatinka aby slezl z horniho patra a neco jim koupil. Omacka opet kape panovi na hlavu ale ten si toho nevsima protoze ho rovnez zaujala prodavacka. Zacnu se nahlas smat. Ve dverich se objevil harmonikar (s tahaci harmonikou) a za vydatneho zpevu se prodira za prodavackou. Ze strachu abych nedostala harmonikou do bricha se sunu pod sedacku. Vedle na zemi vesele pochrupuje starik jez patri rovnez k rodine ale na sedadlo se jiz nevesel. Tam sedi pouze zeny a divky a onen pan pokydany omackou. Jedna z zen mi nabidne pulku sve sedacky. Zpocatku to vypadalo lakave ale zahy jsem zjistila ze sedim v jakemsi podrepu coz je mnohem bolestivejsi nez stani, a tak se s omluvou zvedǎ zpet do stoje. tata mezitim vyzjistuje detaily ohledne volneho placku na zemi na konci vagonu, kam bychom se akorat vesli. Je mu divne proc tam nikdo nesedi. Vedle stojici mladik mu ale zcela otevrene vysvetli, ze tam jsou zachody a je tam takovy zapach, ze ani Ind tam nevydrzi sedet. S povzdechem se tedy smirujeme s faktem, ze nejspis budeme stat celych pet hodin. Najednou vsak zacne ve vagonu srumec. Vsichni od nekud tahaji obrovske tasky a snazi se do nich nacpat svoje hrnce s ryzi. Pan s holcickami slezaji dolu, vypada to ze se bude vystupovat. A opravdu. pani co mi tak hezky nabidla svoji pulsedacku me ted stahne dolu a najednou sedim. Tata takove stesti nemel. Bil se sice jako lev, doslo i na nadavky cesko-tamilske, svuj vystup zakoncil vetou: tak si to sezer ty kravo jedna a odpovedi mu byl asi neco podobneho v tamilstine. Zkratka dopadlo to tak, ze na druhou pulku cesty jsme meli jednu sedacku, na ktere jsme se spravedlive stridali.
V Kodaikanal Road jsme vystoupili v 5 hodin odpoledne a dojeli 25 km do krasneho domecku u jezera s poetickym nazvem Double Dutch.

Chrámova etapa

Dle našeho průvodce LP "se nad městem tyčí desítky a desítky gopuramu a jen největší nadšenec zvládne si jich prohlédnout větší než malé množství". Je to pravda.
Mě nejvíc zaujaly obrovské vozy, které se jednou za rok táhnou ulicemi města. Největší má ocelová kola o průměru 2 m a váží desítky tun. Věž na něm postavena má tak 15 m a za předek jsou uvázaná pletená lana tlustá jak moje stehno. Ale ani stovky lidí, kteří se do něj zaprahnou, jej neutahnou, a tak jej zezadu ještě musí postrkovat dva náklaďáky.
Na další dva chrámy narazíme v malé vesnici Darasuram jen pár km za Kumbakonamem. Jsou tisíc let staré a krásné zachovalé. Při vstupu do chrámu je nutné se zouvat a protože už se blíží poledne, je dlažba rozpalena tak, že se po ní dá pouze prebihat mezi jednotlivými částmi komplexu a i tak mám velké obavy o zdraví svých chodidel.
A tak jde pořád dál, chrám za chrámem, až do Tanzavuru. Tady je samozřejmě taky obrovský chrám, taky tisíc let starý a dokonce pod UNESCO. Ale ten si necháme až na zítra.