Pichavaram

Název tohohle místa jsem si pořád nemohl zapamatovat, až mi Katka poradila memotechnickou pomucku: Vzpomeň si na samičku od varana!
Pichavaram je druhá největší na svete oblast mangrovych porostů a leží 15 km východně od Chinambaramu. V původním plánu jsme návštěvu neměli, ale přeci jsme to nemohli vynechat! 
Mangrovy jsou takové ty keře rostoucí přímo z moře a je to velice důležitý biotop pro mnoho vodních živočichů a ptáků.  V roce 2004 zde tsunami zničila 25 rybářských vesnic a zabila několik tisíc lidí.
Dá se tu pronajmout loďka, veslova nebo motorová, a udělat si výlet do spleti přírodních kanálu a tunelů. Tak jsme to udělali, ale před tím jsme ještě strávili poledni vedro obvyklým povalovanim pod stromem.
Až po návratu nám došlo, jsme nechali celé odpoledne stát naše nezamcena kola se vší bagazi oprena o stěnu restaurace včetně např Katčina iPadu. V Česku bych si tohle nikdy nedovolil. Indie nás svou bezpečností opravdu hodně rozmazluje.
Jak se slunce sklání k obzoru, teplota klesá pod 35 a už se zase nechá hezky jet.
Se soumrakem dorazíme k hotelu U sta žab, ale o tom už jsem psal.

Katčiny postřehy.

Rozeznáváme druhy stromu podle hustoty listi a vetvi....schovame se pod tenhle? Ten ne, ten je moc ridkej, minule jsme preci museli utect
Jsem objektem zajmu vsech muzu i zen. Zcela bezne vedle me pribrzdi moped, jeho ridic se culi a krici selfie selfie? Chvili mi trvalo nez jsem pochopila co vlastne chce. Ted uz automaticky zastavuju a strkam svuj zarudly spoceny ksichtik pred jeho mobil a snazim se usmivat. Vsichni se tu s nami snazi fotit.
Indicka anglictina, no to je boj. Snazim se rozklicovat co mi rikaji a prisaham ze nekdy treba az po deseti vetach rozpoznǎm zda mluvi tamilsky nebo anglicky. Indicka helplinka v korporatu kde jsem pracovala je velmi slaby odvar.
pali to? Naprosto zbytecna otazka. Pali vsechno vzdycky. Vubec nevim co jim, ale hlavne ze nemame hlad jako na Pamiru.
Kyvani hlavou. A to me strasne bavi, protoze to je desna legrace. Kazdy mistni kdyz spolu vedeme rozhovor tak ma zvlastni vyraz a tak jemne legracne bimba hlavou. Jako kdyby me posilal do pr....uz ale vime ze to tak neni;-) je to roztomily mistni zvyk a my se ho ucime pouzivat taky.
Je to tu mnohem lepsi nez jsem ocekavala po sve zkusenosti s Indy, jez jsem ziskala po dvou letech zivota v indicke metropoli Londyne.

Z Pontichery do Chidambaramu

Po hlavní silnici to je asi 70 km, ale to my radši volíme delší trasu po vedlejších silnicích. Užíváme si nádherného výletu indickym venkovem. V mapách stažených do mobilu i tabletu jsou i ty nejobycejnejsi venkovské silnicky a díky GPS se v nich dobře orientujeme. Bez těchto moderních civilizačních berlicek bychom si takovéto trasy nikdy nemohli dovolit.
Ale i ty dokonalé digitální mapy mají svá omezení. Na některé silnici značené jako venkovská vedlejší je nečekaně silný provoz a naopak. A tak si trasu průběžně hledáme a upravujeme.
V jednom městě nás navigace zavedla po slepé cestě k řece, ve které se koupala banda nahých pubertaku. S řevem se k nám řítí až se jim černé bimbasy mrskaji mezi stehny jako malí úhoříci. Katka je dost vyděšená, já trochu taky. Pozdravili jsme se, zeptali na cestu, pomohli nám přenést kola přes rokli a běželi se zase koupat.
Poledni vedro trávíme polehavanim ve stínu pod stromem, je zase 40 stupnu. Až kolem třetí se dá zase vyrazit.
Se soumrakem dorážíme do Chidambaramu, máme ujeto přes 90.

Do Pontichery na druhý pokus

Do Pontichery nám zbývá už jen asi 10 km, ale nejedeme primo. Kousek stranou naší trasy leží totiž Auraville, což je takový náboženský experiment. V 70tych letech minulého století tu vznikla komunita lidí z mnoha zemí a mnoha různých vyznání. Byl zde vystavěn jeden chrám ve tvaru obrovské zlaté koule, vypadá to trochu jako když přistane UFO. Celé je to obklopené zbytky původních lesů,  mezi nimi se hospodaří na malých políčkach, na kole se dá jezdit po lesních stezkách a celé to má takovou příjemně pozitivní atmosféru. Byla to skvělá 40 km zajizdka.
Příjemný je i dojezd do Pontichery. To je město vystavěné Francouzi jako centrum francouzské kolonie založené před 300 lety. Francouzský ráz si drží dosud. Odpoledne se uzavře celé nábřeží a stane se z něj jedno velké korzo.
Je tu i spousta hospod a barů, které se nám nějak nedařilo najít, než jsme zjistili, že  na onu ulici neřesti se koukáme přímo z našeho hotelu.
Taky jsme si koupili místní sim do mobilu. Byla k tomu potřeba fotka, pas a vyplnění obsahleho formuláře. Prý nám ji aktivují zítra, až si nás prověří.
Večeři v restauraci jsme museli uspisit, protože varování, že hotel se ve 22 hod zamyka bylo zcela nekompromisní. Asi mají své zkušenosti.

Hotel U sta žab

Hledání ubytování neni vůbec tak jednoduché, jak jsme si mysleli. Zvlášt když trasy vymýšlíme za pochodu a ani přesně nevíme, kam večer dojedeme. Tahle oblast není vůbec turistická, skoro žádné turisty tu nepotkavame. A tak hledání bydlení bývá takové malé dobrodružství.
Dneska spime v nečekaně krásném hotelu postaveném na  venkově v mrňavé vesničce mezi ryzovymi poličky. Docela nepochopitelny podnikatelský záměr,  ale pro nás nečekaný požitek. Večeře byla zatím nejlepší, co jsme měli, WiFi funguje, zkrátka luxus.
A v koupelně máme žáby. Takové mrňavé, menší než malicek u nohy. Lezou po dlaždickach a docela daleko skáčou , když je chci chytit. Jak se sem mohly dostat, když jsou v oknech moskytiéry? Asi prolezaji zachodem .
Katka přemýšlí, jak tuto záležitost podat našim klientům, až tady budou spát.
"Tak přátelé, tady máte klíče od pokojů a běžte se ubytovat. Žáby v koupelne jsou zahrnuté v ceně, tedy za ně nebudeme chtít žádný příplatek. Zkontrolujte si je a pokud je tam nebudete mít, sejdeme se v recepci a já se to pokusím nějak vyřešit. "

Moje bílé rukávy

Moje bílé rukávy na fotkách z posledních dní nejsou ani od trička ani od ničeho jiného. Protože to nejsou rukávy, ale ponožky.
Vzali jsme si totiž málo opalovacího krému. Mnohem min, než by bylo potřeba. Nevzali jsme si totiž žádný. Zkrátka jsme ho zapomněli zabalit.
Tedy ne všichni, jen někteří z nás.
Dohodli jsme se s Katkou, že ona zabalí věci na lidi a já na kola. Šroubků, lepení, nářadí apod máme dostatek, ale krém nám chybí. V obchodě se koupit nedá, tam sice mají dostatek krémů zesvetlovacich, ale ne opalovací. A tak jsem si spálil předloktí.
Dres s dlouhými rukávy nemám, ani tričko. V bundě se jet nedá a tak jsem obětoval jedny ponožky a udělal si z nich krásné návleky,  Maslak by mi mohl závidět.

Do Pontichery

Když jsme ráno opouštěli Mamallapuran a viděli ukazatel Pontichery 96 km, nevěřil jsem, že to dáme. Na hlavní pobřežní silnici je docela provoz, ale je to pořád po rovině a protivítr není tak hrozný.
Indicti řidiči jsou nečekaně ohleduplni. Svou ohleduplnost dávají najevo zejména troubenim. Zahy se naučíme rozlišovat podle zvuku.
Takové nanicovate kozí prdeni, to je moped .
Totéž hlasitěji, motorka. Ale někdy si i moped  hraje na motorku. 
Kolisavy zvuk nahoru dolu je auto. Ale někdy si i motorka hraje na auto.
Kamion houka  asi jako parník, tlak zvuku nás shazuje ze silnice do krajnice.
A autobus je ještě hlasitěji než kamion.
Ale protože troubí všichni pořád, tak si na to cyklista zahy zvykne a je mu to úplně jedno.
Věděli jsme, že tady bude horko, ale tabulky hovorily o teplotách 30-35. Takhle bylo ráno v 8, když jsme vyrazeli. Kolem poledne to leze ke 40 a to už je moc. Katka tomu říká bikram jóga, ale je to spíš bikram spinning. Vlastně spíš sauna.
V sauně má být doba ochlazování stejně dlouhá, jako doba saunování. Volíme podobný rezim: půl hodiny jedeme a pak půl hodiny letíme ve stínu a snažíme se trochu vychladnout.
Doma jsem si přečetl, kolik lidí v jižní Indii umrelo vedrem, ale místní to asi nečetli a tak se tváří jakoby nic. Ale i v lokálních novinách píší, že letošní sucho patří mezi 4 nejhorší za posledních 100 let.
V Česku pro změnu sněží, tak se to aspoň nějak vyrovnává.
Na devadesatem km sedíme zchlipli na rozpálené betonové zidce, když kolem jede chlapeček na kole. Chvilku nás pozoruje a pak sáhne do tašky a dá nám jen tak hrst buraku. Asi vypadame fakt zbedovane. Spime v nejbližším hotelu. Do Pontichery zbývá pár km, ale už na to nemáme.