Do Pontichery

Když jsme ráno opouštěli Mamallapuran a viděli ukazatel Pontichery 96 km, nevěřil jsem, že to dáme. Na hlavní pobřežní silnici je docela provoz, ale je to pořád po rovině a protivítr není tak hrozný.
Indicti řidiči jsou nečekaně ohleduplni. Svou ohleduplnost dávají najevo zejména troubenim. Zahy se naučíme rozlišovat podle zvuku.
Takové nanicovate kozí prdeni, to je moped .
Totéž hlasitěji, motorka. Ale někdy si i moped  hraje na motorku. 
Kolisavy zvuk nahoru dolu je auto. Ale někdy si i motorka hraje na auto.
Kamion houka  asi jako parník, tlak zvuku nás shazuje ze silnice do krajnice.
A autobus je ještě hlasitěji než kamion.
Ale protože troubí všichni pořád, tak si na to cyklista zahy zvykne a je mu to úplně jedno.
Věděli jsme, že tady bude horko, ale tabulky hovorily o teplotách 30-35. Takhle bylo ráno v 8, když jsme vyrazeli. Kolem poledne to leze ke 40 a to už je moc. Katka tomu říká bikram jóga, ale je to spíš bikram spinning. Vlastně spíš sauna.
V sauně má být doba ochlazování stejně dlouhá, jako doba saunování. Volíme podobný rezim: půl hodiny jedeme a pak půl hodiny letíme ve stínu a snažíme se trochu vychladnout.
Doma jsem si přečetl, kolik lidí v jižní Indii umrelo vedrem, ale místní to asi nečetli a tak se tváří jakoby nic. Ale i v lokálních novinách píší, že letošní sucho patří mezi 4 nejhorší za posledních 100 let.
V Česku pro změnu sněží, tak se to aspoň nějak vyrovnává.
Na devadesatem km sedíme zchlipli na rozpálené betonové zidce, když kolem jede chlapeček na kole. Chvilku nás pozoruje a pak sáhne do tašky a dá nám jen tak hrst buraku. Asi vypadame fakt zbedovane. Spime v nejbližším hotelu. Do Pontichery zbývá pár km, ale už na to nemáme.