Jsme v cíli - Kočin

Ráno jsme si od pana domácího půjčili dřevěnou loďku, místo padel měla listy z kokosové palmy, a vyrazili prozkoumat okolí z vody. Celá oblast kolem keralskych jezer je protlana sítí kanálu, po kterých se dá plout, do některých se loďka sotva vleze. Ale my zaměříme na volnou vodní plochu blízko ptačí rezervace. Pozorujeme hejna volavek a dalšího vodního ptactva.
Pak opět osedlame kola, necháme se převézt trajektem přes jezero a pokračujeme na kolech po šíji oddělující jezero od moře. Ještě za světla jsme v Kočinu, starém portugalskem městě. Tady končíme.
Bydlíme v pitoresknim domečku ve staré čtvrti u skvělé rodiny. Zitra si zabalíme kola a necháme se odvézt na letiste.
Celkem jsme urazili za 12 dnů téměř 800 km a viděli Indii tak, jak se běžně nevidí. Byla to dobrá cesta.

Stravovací a pitný režim cyklisty v jižní Indii

Už při přípravě naší výpravy nám bylo jasné, že tak náročnou trasu v klimaticky složitých podmínkách můžeme absolvovat pouze s příslušnou péčí o náš zdravotní stav. Proto jsme nenechali nic náhodě a okamžitě po příletu přešli na místní jídelníček. Z domova jsme si přivezli pouze 2 tyčinky snickers a jednu corny pro případ největší nouze. Protože ten stav nenastal, vyhodil jsem jejich rozpatlane zbytky při balení na zpáteční cestu.
Pres noc se z nás stali vegetariáni a snasime to nečekaně dobře.
Ke snídani máme rýži se žlutou kejdou. Žlutá kejda je něco mezi omáčkou a kaší. Obsahuje hrách, čočku, cibuli, kardamon, hřebíček, skořici , curry, zázvor, kurkumu , koriandr, mrkev, kmín, kokos, šafrán,  česnek a spoustu dalších ingrediencí, co kucharovi zrovna přijde pod ruku. Ale hlavním základem jsou čili papričky v nekonečném množství.
Variantně máme i něco smazeneho, nějaký koblizek s překvapením.
Žlutá kejda může být i červená , hnědá, oranžová nebo jiná a také se různě jmenuje podle toho, jakou oblastí zrovna projíždíme.
Ji se to tak, že si ze směsi rýže a kejdy každý každý stravnik pravou rukou upatla sousto, které si vkládá do úst. Levá ruka se nepoužívá, ta je určena k jiným činnostem, a tak je schovaná decentně pod stolem. Aby člověka nelakalo ji použít, je lepší si na ni sednout.
Ve snaze zkrátit dráhu mezi talířem a ústy jíme v hlubokém předklonu a končíme s ústy v talíři jako pejsci. Ale i tak se nám občas nějaké sousto ocitne v klíně.
V lepších restauracích se jídlo podává na bananovem lupenu, v lidovkach na včerejších novinách.
K obědu máme to, co zrovna potkáme. Většinou to je ovoce : banány, melouny, granatova jablka, kokos, hroznové víno. A třeba taky mastný koblizek s překvapením nebo hrst smazenych nudlí na sucho.
Večeře je bohatší forma snídaně.
Díky zodpovědnemu přístupu ke stravování jsme celou cestu zvládli bez zdravotních problémů.

Kaučukovnikova etapa

První část do Eratupety nám otevírá výhledy na monumentální horské scenérie ze silnice vytesane ve skálach. Z výšky 1100 m se po 20 km dostáváme do keralske nížiny. Je neuvěřitelné, jak se tyto dvě části jižní Indie liší. Kérala má daleko víc srazek a tedy je zelená a bohatá. Přes hřebeny pohoří Západní Ghat se mraky s vlahou už nedostanou a tak je Tamilnadu suchý a chudý.
Cyklistika si všimne ještě jednoho rozdilu: Tamilnádu je úplně placaty zatímco keralske nížina je docela zvlněná. Prudké výjezdy se střídají se stejně prudkými sjezdy, chvilku jedeme na kašpara a chvilku vysime na brzdach.
Ale narozdil od Tamilnádu je zde spoustu stromů a tedy jedeme ve stínu a cesta příjemně ubíhá. Vybíráme si úzké vedlejší silnicky mezi kaucukovymi plantazemi, jsou příjemně prázdné a stinné.
Když dorazíme ke keralskym jezerum, což je náš dnešní cíl, máme opět krásných 90 km.

Čajová etapa

Ranní vyjížďka lodí byl skvělý nápad, ale bohužel jsme nebyli sami, kdo jej měl. Stojíme ve frontě halekajicich Indu na lístek na loď a loučíme se s nadějí, že uvidíme nějaké zvíře.
Ale naštěstí opak byl pravdou. Viděli jsme spoustu ptáků, zejména lednacku a také zoborozcu, což je národní ptak Keraly .
A dokonce slony, kteří se přišli poranu osvěžit.
A pak opět na kola.
Nádherná etapa úzkými silnickami mezi svěže zelenými cajovymi plantazemi, vlní se nahoru a dolů pitoreskni krajinou s dominantami křesťanských kostelů . K večeru se spustí déšť a cele hory se zahalí do mlhy, je to romanticky dobrodružné.
A večer si samozřejmě dáme šálek skvělého místního čaje.

Do Kumili

Dnešní etapou se loučíme se zemědělskou nížinou Tamilnádu a vystoupame na pohoří Západní Ghat. Kdyby bylo stoupání pozvolné, byla by to hračka, ale příroda to vymyslela jinak. Hory se tyčí z nížiny téměř kolmo vzhůru.
Prvních 60 km jedeme po rovině a na poslední 8 km musíme klikatymi serpentinami vyšplhat na náhorní planinu do výšky 900 m. Do Kumili přijíždíme už potmě a celkem unavení.
Ale zítra si dáme první volny den,  tak si odpočineme.
Kumili je rušné horské městečko oblíbené zejména indickym turisty. Je to vstupní brána do Periyar tiger reserve a má příjemné horské klima. Je tu spousta obchodů s kořením a cestovek nabízejících různé výlety. Náš hotel je přímo na hranici parku a tak můžeme přímo z balkonu pozorovat divocinu. Viděli jsme jelena, bizony , opice. Před týdnem tady prý viděli tygrici se dvěma mladaty.
Dáváme si den bez kol, ale ještě důležitější je, že se ráno nemusíme balit a tak si užíváme lineho dne.
Večer navštívíme ukázku tradičního bojového umění kalari a také tradiční divadlo kathakali , obojí skvělý zážitek.
Výlet lodí po jezeře Periyar necháváme na zítra ráno.

Jak jsme jeli vlakem - píše Katka

V Tanjavuru u vecere a lahve dobreho tepleho super strong piva (musime ho vypit stranou na parkovisti, schovani za stromem, jak nam doporucil hotelovy recepcni) padne definitivni rozhodnuti, ze i pres nase tri neprilis uspesne pokusy  o koupi listku na vlak do Kodaikanal Road, podnikneme zitra rano pokus ctvrty. Verime erime si ze budeme uspesni a s touto myslenkou jdeme spat. Rano se budim se zvlastni nervozitou. Premyslim proc a pak mi to dojde. Musime na nadrazi, uz se z toho stala takova mission impossible. Podle smisenych udaju o odjezdu vlaku ktere jsme zatim obdrzeli a udaju o koupi jizdenky 2 hodiny predem smerujeme navstevu nadrazi na 10. hodinu. Je tedy dost casu si rano prohlednout uzasny chram colske rise chraneny UNESCO i zajit do zaplivaneho kiosku na ulici na snidani. Obvykla placka se zlutou kejdou je ale potreba.
V 10 presne stojim prilepena u okynka no reservations. Paty pokus, nervozita vrcholi. Nekompromisne rikam dva listky do Kodaikanal, bimbani za okynkem a dotaz: kolik vas je? Dva odpovidam. Zabimba a vyznamne se podiva na hodinky. No jo jsem tu o pul hodiny driv. Ale mame stesti, asi ze jsme bili tak se smilovala a za chvili mam listek v ruce. Spesne kontroluji co je na nem napsane. kodaikanal road a pocet dva. Ostatni neumim precist. To vypada nadejne. Az kdyz mam lustky schovane pokladam dotaz co mame udelat s koly? Bezte do okynka Parcel. Aha tak jo, tam jsme jeste nebyli.
V kancelari parcel sedi drobny starsi pan a vypada hrozne uredne. Ajaj citim problemy. Kouka na nase kola, pak na nas, pak zas na kola. Vytahne tlustej sesit a zacne tam neco hledat. Pal telefonuje a u toho bimba, dost zrychlene. Tipuju nase sance tak padesat na padesat. Nakonec napise dlouhatansky paragon, da dve razitka a necha me to podepsat. Celá ta věc nás vyšla na 15 Kč.
Super, povedlo se, jedeme vlakem.
Vsechna zavazadla mame samozrejme sebou, kola jsou komplet odstrojena. Na nastupisti panuje cily ruch, narychlo si kupujeme od stankare ryzi a cpeme ji do sebe kdyz prijizdejici vlak uz houka zatimco Zrizenci cpeme padesatirupijovku aby nam kola dobre nalozil.
To co se delo potom ovsem predcilo vsechna nase ocekavani. Prijel vlak, v oknech mrize, dvere nikde, zato vsude lidi. Totalne nacpany. V Indii se nejdřív nastupuje a pak až vystupuje, což vytváří v davu nečekané turbulence. Rvu se dovnitr s pocitem ze uz nikdy nevyjdu ven. Uvnitr vagonu vsechny sedacky samozrejme obsazene, vetsinou dvojnásobně . Lidi sedi i na hornich policich kam se obvykle davaji zavazadla. Vedro kolem 45 stupnu, od stropu visi zbesile se tocici vetraky. Vsude smrad z ruznych pokrmu ktere do sebe vsichni cpou. Tak v tomhle vydrzet pet hodin? Tak to nevim.
Kdyz se vlak rozjel tak ovsem teprve zacalo prave panoptikum. Vlezli jsme do vagonu ktery jak jsme behem cesty vypozorovali obsadila z pulky jedna rodina. Vsichni si navzajem pres hlavy ostatnich podavaji varenou ryzi, penize, omacky. Pan se dvema holcickama sedí nahoře na policich pro zavazadla, holcicky svaci ryzi zabalenou v novinach a hojne si ji polevaji omackou zabalenou v igelitově pytliku, ktera, pote co protece ryzi a novinami steka dale na pana pod nimi, jez je oblecen do bilych satu. Na stehnech se mu zacnou tvorit hnedo zlute kolace. Jedna pani si toho povsimne a zacne hlasite dohadovani ci je to chyba. Vlak prave zastavi v mensi stanici. Rikam si ze sem uz se nemuze vejit ani pes. Ovsem chyba. Pristoupi prodavac caje s obrovskou nerezovou konvi a zacne caj prodavat a zaroven se prodira vagonem dal. Ve strachu z opareni se nasunu co nejvice na stenu vagonu. Lidi mi slapou po nohach ale to nevadi protoze po dvou hodinach stani uz je mam stejne drevene. Kdyz si oddychnu ze horka konev caje uz se posunala z meho dosahu, objevi se ve dverich zena jenz nese drevene plato metr krat metr, na nemz ma pripevnene privesky, naramky, ruzne blikaci hracky. Podivame se po sobe jestli to opravdu mysli vazne. Lidi vesele nakupuji. Holcicky nahore spozorovaly sponky do vlasu, opousteji igelitove pytliky s omackou a nuti tatinka aby slezl z horniho patra a neco jim koupil. Omacka opet kape panovi na hlavu ale ten si toho nevsima protoze ho rovnez zaujala prodavacka. Zacnu se nahlas smat. Ve dverich se objevil harmonikar (s tahaci harmonikou) a za vydatneho zpevu se prodira za prodavackou. Ze strachu abych nedostala harmonikou do bricha se sunu pod sedacku. Vedle na zemi vesele pochrupuje starik jez patri rovnez k rodine ale na sedadlo se jiz nevesel. Tam sedi pouze zeny a divky a onen pan pokydany omackou. Jedna z zen mi nabidne pulku sve sedacky. Zpocatku to vypadalo lakave ale zahy jsem zjistila ze sedim v jakemsi podrepu coz je mnohem bolestivejsi nez stani, a tak se s omluvou zvedǎ zpet do stoje. tata mezitim vyzjistuje detaily ohledne volneho placku na zemi na konci vagonu, kam bychom se akorat vesli. Je mu divne proc tam nikdo nesedi. Vedle stojici mladik mu ale zcela otevrene vysvetli, ze tam jsou zachody a je tam takovy zapach, ze ani Ind tam nevydrzi sedet. S povzdechem se tedy smirujeme s faktem, ze nejspis budeme stat celych pet hodin. Najednou vsak zacne ve vagonu srumec. Vsichni od nekud tahaji obrovske tasky a snazi se do nich nacpat svoje hrnce s ryzi. Pan s holcickami slezaji dolu, vypada to ze se bude vystupovat. A opravdu. pani co mi tak hezky nabidla svoji pulsedacku me ted stahne dolu a najednou sedim. Tata takove stesti nemel. Bil se sice jako lev, doslo i na nadavky cesko-tamilske, svuj vystup zakoncil vetou: tak si to sezer ty kravo jedna a odpovedi mu byl asi neco podobneho v tamilstine. Zkratka dopadlo to tak, ze na druhou pulku cesty jsme meli jednu sedacku, na ktere jsme se spravedlive stridali.
V Kodaikanal Road jsme vystoupili v 5 hodin odpoledne a dojeli 25 km do krasneho domecku u jezera s poetickym nazvem Double Dutch.

Chrámova etapa

Dle našeho průvodce LP "se nad městem tyčí desítky a desítky gopuramu a jen největší nadšenec zvládne si jich prohlédnout větší než malé množství". Je to pravda.
Mě nejvíc zaujaly obrovské vozy, které se jednou za rok táhnou ulicemi města. Největší má ocelová kola o průměru 2 m a váží desítky tun. Věž na něm postavena má tak 15 m a za předek jsou uvázaná pletená lana tlustá jak moje stehno. Ale ani stovky lidí, kteří se do něj zaprahnou, jej neutahnou, a tak jej zezadu ještě musí postrkovat dva náklaďáky.
Na další dva chrámy narazíme v malé vesnici Darasuram jen pár km za Kumbakonamem. Jsou tisíc let staré a krásné zachovalé. Při vstupu do chrámu je nutné se zouvat a protože už se blíží poledne, je dlažba rozpalena tak, že se po ní dá pouze prebihat mezi jednotlivými částmi komplexu a i tak mám velké obavy o zdraví svých chodidel.
A tak jde pořád dál, chrám za chrámem, až do Tanzavuru. Tady je samozřejmě taky obrovský chrám, taky tisíc let starý a dokonce pod UNESCO. Ale ten si necháme až na zítra.

Do Kumbakonamu

Etapa by dle mapy měla vést pořád podél různých řek a jezer, to vypadá dobře.  Ale záhy přichází první zklamání : údajné jezero je úplně vyschle, ani kapka vody. I plánovaná řeka se ukazuje být zavodnovacim kanálem bez vody, z jeho břehu visí dolů splihle choboty vodních čerpadel připravených čerpat vodu do ryzovych poli, ale není co.
Dnes je málo stromů a není se kam schovat před poledním žárem. Na břehu kanálu jsou takové stříšky na čtyřech sloupech, to je ideální. Ale na podlaze přístřešku jsou zbytky dřevěného uhlí, že by grilovací piknikove plácky, myslí si Katka?
No, ne úplně přesně , jsou to taková malá vesnická krematoria.
Jedeme tedy priskokem od stromu ke stromu, od stínu ke stínu. Zastavujeme i po kilometru.
Druhá část nás vede po prašné cesticce po hrázi řeky, respektive jejího vyschleho koryta. Nádherný vhled do venkovského života, z výšky hráze vidíme místním doslova do kuchyně, což je malý ohynek s hrncem před rakosovym domeckem.
Dojezd do města je adrenalin mezi autobusy, kamiony, auty a motorkami, ale to už umíme.

Do Theni

Krásná 80 km etapa po silnickach lemovaných bananovniky a kokosovymi palmami nám skvele ubihala a i polední pauzu jsme udělali docela krátkou, že bychom si na to vedro už zvykli?
Ale největší překvapení nás čeká kousek před cílem.
V prvním kiosku měli pivo zbytečně silné a navíc teplé, tak jsme si ho nedali, a pámbu nás za naši trpělivost bohate odmenil. Hned za chvilku narážíme na skvělý bar s chlazenym Kingfisherem. Je zde skoro prazdno. K pivu se dávají mističky s různými pochoutkami, jako např. okurka s chilli, vařený hrách, smažené nudle s paprikou, vařené vajíčko s pepřem apod. Kdyby tady byla moje ségra, tak by rekla: Tady by se dalo kousnout!
Jeden stamgast se hned ke Katce pritoci a udělá si selficko . Pak něco datluje do mobilu a tipnul bych si, že poslední ikona byla "odeslat". Protože za chvilku je hospoda plná, nejdříve se obsazují stolky kolem nás a pak i ty vzdálené.
Mističky na stole jsou neustále doplňovány, i další pivo skvělé, a tak není divu, že do Theni dojizdime ve večerní dopravní špičce při blikackach.

Jak jsme se rozhodli jet vlakem (píše Katka)

Uz asi po dvou dnech jsme zjistili, ze nas itinerar je dost napnuty a diky vedru a jezdeni po vedlejsich cestach jsme se dostali trochu do skluzu. Prece jen kazdy den jet 90, to opravdu nejde. A tak se zrodil plan, ze dvoudenni zpozdeni dozeneme prejezdem vlakem. Aspon si vyzkousime jak na tom jsou indicke zeleznice s kolem ve vlaku.
Zacali jsme se na tuto komplikovanou zalezitost pripravovat uz na nadrazi v Cidambaranu, kam jsem sla na vyzvedy, jak to tady funguje. Po peti minutach zmateneho pobihani a vyptavani jsme zjistili pouze bike is no problem a tak nas to dohnalo K navsteve prilehleho likershopu, kde jsme se nad lahvi dobre nevychlazeneho super strong kingfishera usnesli, ze to zkusime zase zitra na jinem nadrazi.
Druhy pokus jsme podnikli na nadrazi v Kumbakonamu. Tam uz jsem byla odvaznejsi a sla jsem rovnou k okynku computer reservation system. Ve fronte jsme byli asi ctyri, poctive cekam az na me prijde rada, najednou se pririti obtloustla Indka a nacpe svoji tlustou zadnici prede me. nevericne ziram ale na nejaky vetsi souboj se necitim. Jakmile se dostane k okynku, okamzite se za ni vmackne dalsi Indka a ja jsem porad na konci fronty. Pochopila jsem, ze tady "dodrzujte bezpecnou vzdalenost" rozhodne neplati, a pritiskavam se na zada zeny prede mnou. Jen at si uzije spocenou belosku prilepenou na sobe. Konecne na me prijde rada. Potrebujeme jet vlakem do Kodaikanal road, rikam...nasleduje zabimbani hlavou. Potrebuju dva listky do Kodaikanal Road, opakuji. Opet zabimbani hlavou a odpoved, ktere nerozumim, jenom zachytim cislovku 12:40. Ok ok 12:40 beru. Bimba hlavou a povida, to musite k okynku no reservetions. Aha, tak diky. Vesele bimba a ja odchazim.
U okynka no reservations neni zadna fronta. Trochu podezrele. Chlapik mi povida, ze listky mi muze prodat dve hodiny pred odjezdem vlaku. Asi napopaty pochopim, co mi to rika. Ok, vlakem chceme jet zitra, tak to dnes vecer zkusime na dalsim nadrazi. Nejak se mi ta informace nezda, vsichni turisti i pruvodci tvrdi, ze je potreba si mista rezervovat dopredu.
Na nadrazi v Tanjavaru opet vystojim frontu. Uz to jde rychlejc, protoze uz se umim prilepit, a tak me predbehli asi jenom dva, kteri na to sli zaludne z boku. Pani za mrizi opet bimba a rika ze vlak jede zitra v 8 rano. Super super, to je lepsi nez jsem cekala. To budeme mit po vystoupeni v Kodaikan Rpad jeste dost casu dojet na kole nekam do hotelu. Usmivam se na ni a rikam ze chci dva listky. Na prepravu kol nemam odvahu se ptat. Spoliham ze nas proste nevyhodi protoze jsme turisti a navic bilya ze ty kola nekam nacpem. Pani mi strci do ruky papir a posle pryc, ze ho musim nejdriv vyplnit. A nadiktuje mi cislo vlaku. To je ohromne dulezoty udaj, protoze tady kdyz nevite cislo vlaku tak jste v haji. S usmevem bezǐ ven kde si beru nase pasy, napisu na formular jmena, cislo vlaku, odkud a kam jedeme a zase bezim dovnitr znovu stat frontu. Mezitim se pracovnik za mrizi zmenil a ted na me, pote co se dostanu k okynku, bimba muz. Cpu mu muj vyplneny formular se slovy ze chci dva listky. Zacne neco tukat do pocitace, vypada to velmi nadejne. Najednou mi vrati formular a pta se proc jsem tam napsala misto odjezdu Tanjavur, kdyz ten blak jede z Trichy. Rikam: no protoze jsme ted v Tanjavuru a chci jet z Tanjavuru. Bimba o neco rychleji. Vlak jede z trichy. Jestli chcete jet z tanjavuru bezte do okynka no reserevations. Aha, ok.
U okynka no reservations mi pani povida, vlak do Kodaikanalroad nejede, jen do nejbliizsi stanice Dindigul. Aha tak dva listky prosim, bimba, prijdte dve hodiny pred odjezdem. Aha a kdy to jede? Zitra 12:45. Aha, tak jo. Nezbyvy nez co nejrychleji najit liker shop.

Pichavaram

Název tohohle místa jsem si pořád nemohl zapamatovat, až mi Katka poradila memotechnickou pomucku: Vzpomeň si na samičku od varana!
Pichavaram je druhá největší na svete oblast mangrovych porostů a leží 15 km východně od Chinambaramu. V původním plánu jsme návštěvu neměli, ale přeci jsme to nemohli vynechat! 
Mangrovy jsou takové ty keře rostoucí přímo z moře a je to velice důležitý biotop pro mnoho vodních živočichů a ptáků.  V roce 2004 zde tsunami zničila 25 rybářských vesnic a zabila několik tisíc lidí.
Dá se tu pronajmout loďka, veslova nebo motorová, a udělat si výlet do spleti přírodních kanálu a tunelů. Tak jsme to udělali, ale před tím jsme ještě strávili poledni vedro obvyklým povalovanim pod stromem.
Až po návratu nám došlo, jsme nechali celé odpoledne stát naše nezamcena kola se vší bagazi oprena o stěnu restaurace včetně např Katčina iPadu. V Česku bych si tohle nikdy nedovolil. Indie nás svou bezpečností opravdu hodně rozmazluje.
Jak se slunce sklání k obzoru, teplota klesá pod 35 a už se zase nechá hezky jet.
Se soumrakem dorazíme k hotelu U sta žab, ale o tom už jsem psal.

Katčiny postřehy.

Rozeznáváme druhy stromu podle hustoty listi a vetvi....schovame se pod tenhle? Ten ne, ten je moc ridkej, minule jsme preci museli utect
Jsem objektem zajmu vsech muzu i zen. Zcela bezne vedle me pribrzdi moped, jeho ridic se culi a krici selfie selfie? Chvili mi trvalo nez jsem pochopila co vlastne chce. Ted uz automaticky zastavuju a strkam svuj zarudly spoceny ksichtik pred jeho mobil a snazim se usmivat. Vsichni se tu s nami snazi fotit.
Indicka anglictina, no to je boj. Snazim se rozklicovat co mi rikaji a prisaham ze nekdy treba az po deseti vetach rozpoznǎm zda mluvi tamilsky nebo anglicky. Indicka helplinka v korporatu kde jsem pracovala je velmi slaby odvar.
pali to? Naprosto zbytecna otazka. Pali vsechno vzdycky. Vubec nevim co jim, ale hlavne ze nemame hlad jako na Pamiru.
Kyvani hlavou. A to me strasne bavi, protoze to je desna legrace. Kazdy mistni kdyz spolu vedeme rozhovor tak ma zvlastni vyraz a tak jemne legracne bimba hlavou. Jako kdyby me posilal do pr....uz ale vime ze to tak neni;-) je to roztomily mistni zvyk a my se ho ucime pouzivat taky.
Je to tu mnohem lepsi nez jsem ocekavala po sve zkusenosti s Indy, jez jsem ziskala po dvou letech zivota v indicke metropoli Londyne.

Z Pontichery do Chidambaramu

Po hlavní silnici to je asi 70 km, ale to my radši volíme delší trasu po vedlejších silnicích. Užíváme si nádherného výletu indickym venkovem. V mapách stažených do mobilu i tabletu jsou i ty nejobycejnejsi venkovské silnicky a díky GPS se v nich dobře orientujeme. Bez těchto moderních civilizačních berlicek bychom si takovéto trasy nikdy nemohli dovolit.
Ale i ty dokonalé digitální mapy mají svá omezení. Na některé silnici značené jako venkovská vedlejší je nečekaně silný provoz a naopak. A tak si trasu průběžně hledáme a upravujeme.
V jednom městě nás navigace zavedla po slepé cestě k řece, ve které se koupala banda nahých pubertaku. S řevem se k nám řítí až se jim černé bimbasy mrskaji mezi stehny jako malí úhoříci. Katka je dost vyděšená, já trochu taky. Pozdravili jsme se, zeptali na cestu, pomohli nám přenést kola přes rokli a běželi se zase koupat.
Poledni vedro trávíme polehavanim ve stínu pod stromem, je zase 40 stupnu. Až kolem třetí se dá zase vyrazit.
Se soumrakem dorážíme do Chidambaramu, máme ujeto přes 90.

Do Pontichery na druhý pokus

Do Pontichery nám zbývá už jen asi 10 km, ale nejedeme primo. Kousek stranou naší trasy leží totiž Auraville, což je takový náboženský experiment. V 70tych letech minulého století tu vznikla komunita lidí z mnoha zemí a mnoha různých vyznání. Byl zde vystavěn jeden chrám ve tvaru obrovské zlaté koule, vypadá to trochu jako když přistane UFO. Celé je to obklopené zbytky původních lesů,  mezi nimi se hospodaří na malých políčkach, na kole se dá jezdit po lesních stezkách a celé to má takovou příjemně pozitivní atmosféru. Byla to skvělá 40 km zajizdka.
Příjemný je i dojezd do Pontichery. To je město vystavěné Francouzi jako centrum francouzské kolonie založené před 300 lety. Francouzský ráz si drží dosud. Odpoledne se uzavře celé nábřeží a stane se z něj jedno velké korzo.
Je tu i spousta hospod a barů, které se nám nějak nedařilo najít, než jsme zjistili, že  na onu ulici neřesti se koukáme přímo z našeho hotelu.
Taky jsme si koupili místní sim do mobilu. Byla k tomu potřeba fotka, pas a vyplnění obsahleho formuláře. Prý nám ji aktivují zítra, až si nás prověří.
Večeři v restauraci jsme museli uspisit, protože varování, že hotel se ve 22 hod zamyka bylo zcela nekompromisní. Asi mají své zkušenosti.

Hotel U sta žab

Hledání ubytování neni vůbec tak jednoduché, jak jsme si mysleli. Zvlášt když trasy vymýšlíme za pochodu a ani přesně nevíme, kam večer dojedeme. Tahle oblast není vůbec turistická, skoro žádné turisty tu nepotkavame. A tak hledání bydlení bývá takové malé dobrodružství.
Dneska spime v nečekaně krásném hotelu postaveném na  venkově v mrňavé vesničce mezi ryzovymi poličky. Docela nepochopitelny podnikatelský záměr,  ale pro nás nečekaný požitek. Večeře byla zatím nejlepší, co jsme měli, WiFi funguje, zkrátka luxus.
A v koupelně máme žáby. Takové mrňavé, menší než malicek u nohy. Lezou po dlaždickach a docela daleko skáčou , když je chci chytit. Jak se sem mohly dostat, když jsou v oknech moskytiéry? Asi prolezaji zachodem .
Katka přemýšlí, jak tuto záležitost podat našim klientům, až tady budou spát.
"Tak přátelé, tady máte klíče od pokojů a běžte se ubytovat. Žáby v koupelne jsou zahrnuté v ceně, tedy za ně nebudeme chtít žádný příplatek. Zkontrolujte si je a pokud je tam nebudete mít, sejdeme se v recepci a já se to pokusím nějak vyřešit. "

Moje bílé rukávy

Moje bílé rukávy na fotkách z posledních dní nejsou ani od trička ani od ničeho jiného. Protože to nejsou rukávy, ale ponožky.
Vzali jsme si totiž málo opalovacího krému. Mnohem min, než by bylo potřeba. Nevzali jsme si totiž žádný. Zkrátka jsme ho zapomněli zabalit.
Tedy ne všichni, jen někteří z nás.
Dohodli jsme se s Katkou, že ona zabalí věci na lidi a já na kola. Šroubků, lepení, nářadí apod máme dostatek, ale krém nám chybí. V obchodě se koupit nedá, tam sice mají dostatek krémů zesvetlovacich, ale ne opalovací. A tak jsem si spálil předloktí.
Dres s dlouhými rukávy nemám, ani tričko. V bundě se jet nedá a tak jsem obětoval jedny ponožky a udělal si z nich krásné návleky,  Maslak by mi mohl závidět.

Do Pontichery

Když jsme ráno opouštěli Mamallapuran a viděli ukazatel Pontichery 96 km, nevěřil jsem, že to dáme. Na hlavní pobřežní silnici je docela provoz, ale je to pořád po rovině a protivítr není tak hrozný.
Indicti řidiči jsou nečekaně ohleduplni. Svou ohleduplnost dávají najevo zejména troubenim. Zahy se naučíme rozlišovat podle zvuku.
Takové nanicovate kozí prdeni, to je moped .
Totéž hlasitěji, motorka. Ale někdy si i moped  hraje na motorku. 
Kolisavy zvuk nahoru dolu je auto. Ale někdy si i motorka hraje na auto.
Kamion houka  asi jako parník, tlak zvuku nás shazuje ze silnice do krajnice.
A autobus je ještě hlasitěji než kamion.
Ale protože troubí všichni pořád, tak si na to cyklista zahy zvykne a je mu to úplně jedno.
Věděli jsme, že tady bude horko, ale tabulky hovorily o teplotách 30-35. Takhle bylo ráno v 8, když jsme vyrazeli. Kolem poledne to leze ke 40 a to už je moc. Katka tomu říká bikram jóga, ale je to spíš bikram spinning. Vlastně spíš sauna.
V sauně má být doba ochlazování stejně dlouhá, jako doba saunování. Volíme podobný rezim: půl hodiny jedeme a pak půl hodiny letíme ve stínu a snažíme se trochu vychladnout.
Doma jsem si přečetl, kolik lidí v jižní Indii umrelo vedrem, ale místní to asi nečetli a tak se tváří jakoby nic. Ale i v lokálních novinách píší, že letošní sucho patří mezi 4 nejhorší za posledních 100 let.
V Česku pro změnu sněží, tak se to aspoň nějak vyrovnává.
Na devadesatem km sedíme zchlipli na rozpálené betonové zidce, když kolem jede chlapeček na kole. Chvilku nás pozoruje a pak sáhne do tašky a dá nám jen tak hrst buraku. Asi vypadame fakt zbedovane. Spime v nejbližším hotelu. Do Pontichery zbývá pár km, ale už na to nemáme.