Jak jsme jeli vlakem - píše Katka

V Tanjavuru u vecere a lahve dobreho tepleho super strong piva (musime ho vypit stranou na parkovisti, schovani za stromem, jak nam doporucil hotelovy recepcni) padne definitivni rozhodnuti, ze i pres nase tri neprilis uspesne pokusy  o koupi listku na vlak do Kodaikanal Road, podnikneme zitra rano pokus ctvrty. Verime erime si ze budeme uspesni a s touto myslenkou jdeme spat. Rano se budim se zvlastni nervozitou. Premyslim proc a pak mi to dojde. Musime na nadrazi, uz se z toho stala takova mission impossible. Podle smisenych udaju o odjezdu vlaku ktere jsme zatim obdrzeli a udaju o koupi jizdenky 2 hodiny predem smerujeme navstevu nadrazi na 10. hodinu. Je tedy dost casu si rano prohlednout uzasny chram colske rise chraneny UNESCO i zajit do zaplivaneho kiosku na ulici na snidani. Obvykla placka se zlutou kejdou je ale potreba.
V 10 presne stojim prilepena u okynka no reservations. Paty pokus, nervozita vrcholi. Nekompromisne rikam dva listky do Kodaikanal, bimbani za okynkem a dotaz: kolik vas je? Dva odpovidam. Zabimba a vyznamne se podiva na hodinky. No jo jsem tu o pul hodiny driv. Ale mame stesti, asi ze jsme bili tak se smilovala a za chvili mam listek v ruce. Spesne kontroluji co je na nem napsane. kodaikanal road a pocet dva. Ostatni neumim precist. To vypada nadejne. Az kdyz mam lustky schovane pokladam dotaz co mame udelat s koly? Bezte do okynka Parcel. Aha tak jo, tam jsme jeste nebyli.
V kancelari parcel sedi drobny starsi pan a vypada hrozne uredne. Ajaj citim problemy. Kouka na nase kola, pak na nas, pak zas na kola. Vytahne tlustej sesit a zacne tam neco hledat. Pal telefonuje a u toho bimba, dost zrychlene. Tipuju nase sance tak padesat na padesat. Nakonec napise dlouhatansky paragon, da dve razitka a necha me to podepsat. Celá ta věc nás vyšla na 15 Kč.
Super, povedlo se, jedeme vlakem.
Vsechna zavazadla mame samozrejme sebou, kola jsou komplet odstrojena. Na nastupisti panuje cily ruch, narychlo si kupujeme od stankare ryzi a cpeme ji do sebe kdyz prijizdejici vlak uz houka zatimco Zrizenci cpeme padesatirupijovku aby nam kola dobre nalozil.
To co se delo potom ovsem predcilo vsechna nase ocekavani. Prijel vlak, v oknech mrize, dvere nikde, zato vsude lidi. Totalne nacpany. V Indii se nejdřív nastupuje a pak až vystupuje, což vytváří v davu nečekané turbulence. Rvu se dovnitr s pocitem ze uz nikdy nevyjdu ven. Uvnitr vagonu vsechny sedacky samozrejme obsazene, vetsinou dvojnásobně . Lidi sedi i na hornich policich kam se obvykle davaji zavazadla. Vedro kolem 45 stupnu, od stropu visi zbesile se tocici vetraky. Vsude smrad z ruznych pokrmu ktere do sebe vsichni cpou. Tak v tomhle vydrzet pet hodin? Tak to nevim.
Kdyz se vlak rozjel tak ovsem teprve zacalo prave panoptikum. Vlezli jsme do vagonu ktery jak jsme behem cesty vypozorovali obsadila z pulky jedna rodina. Vsichni si navzajem pres hlavy ostatnich podavaji varenou ryzi, penize, omacky. Pan se dvema holcickama sedí nahoře na policich pro zavazadla, holcicky svaci ryzi zabalenou v novinach a hojne si ji polevaji omackou zabalenou v igelitově pytliku, ktera, pote co protece ryzi a novinami steka dale na pana pod nimi, jez je oblecen do bilych satu. Na stehnech se mu zacnou tvorit hnedo zlute kolace. Jedna pani si toho povsimne a zacne hlasite dohadovani ci je to chyba. Vlak prave zastavi v mensi stanici. Rikam si ze sem uz se nemuze vejit ani pes. Ovsem chyba. Pristoupi prodavac caje s obrovskou nerezovou konvi a zacne caj prodavat a zaroven se prodira vagonem dal. Ve strachu z opareni se nasunu co nejvice na stenu vagonu. Lidi mi slapou po nohach ale to nevadi protoze po dvou hodinach stani uz je mam stejne drevene. Kdyz si oddychnu ze horka konev caje uz se posunala z meho dosahu, objevi se ve dverich zena jenz nese drevene plato metr krat metr, na nemz ma pripevnene privesky, naramky, ruzne blikaci hracky. Podivame se po sobe jestli to opravdu mysli vazne. Lidi vesele nakupuji. Holcicky nahore spozorovaly sponky do vlasu, opousteji igelitove pytliky s omackou a nuti tatinka aby slezl z horniho patra a neco jim koupil. Omacka opet kape panovi na hlavu ale ten si toho nevsima protoze ho rovnez zaujala prodavacka. Zacnu se nahlas smat. Ve dverich se objevil harmonikar (s tahaci harmonikou) a za vydatneho zpevu se prodira za prodavackou. Ze strachu abych nedostala harmonikou do bricha se sunu pod sedacku. Vedle na zemi vesele pochrupuje starik jez patri rovnez k rodine ale na sedadlo se jiz nevesel. Tam sedi pouze zeny a divky a onen pan pokydany omackou. Jedna z zen mi nabidne pulku sve sedacky. Zpocatku to vypadalo lakave ale zahy jsem zjistila ze sedim v jakemsi podrepu coz je mnohem bolestivejsi nez stani, a tak se s omluvou zvedǎ zpet do stoje. tata mezitim vyzjistuje detaily ohledne volneho placku na zemi na konci vagonu, kam bychom se akorat vesli. Je mu divne proc tam nikdo nesedi. Vedle stojici mladik mu ale zcela otevrene vysvetli, ze tam jsou zachody a je tam takovy zapach, ze ani Ind tam nevydrzi sedet. S povzdechem se tedy smirujeme s faktem, ze nejspis budeme stat celych pet hodin. Najednou vsak zacne ve vagonu srumec. Vsichni od nekud tahaji obrovske tasky a snazi se do nich nacpat svoje hrnce s ryzi. Pan s holcickami slezaji dolu, vypada to ze se bude vystupovat. A opravdu. pani co mi tak hezky nabidla svoji pulsedacku me ted stahne dolu a najednou sedim. Tata takove stesti nemel. Bil se sice jako lev, doslo i na nadavky cesko-tamilske, svuj vystup zakoncil vetou: tak si to sezer ty kravo jedna a odpovedi mu byl asi neco podobneho v tamilstine. Zkratka dopadlo to tak, ze na druhou pulku cesty jsme meli jednu sedacku, na ktere jsme se spravedlive stridali.
V Kodaikanal Road jsme vystoupili v 5 hodin odpoledne a dojeli 25 km do krasneho domecku u jezera s poetickym nazvem Double Dutch.