Do Kumbakonamu

Etapa by dle mapy měla vést pořád podél různých řek a jezer, to vypadá dobře.  Ale záhy přichází první zklamání : údajné jezero je úplně vyschle, ani kapka vody. I plánovaná řeka se ukazuje být zavodnovacim kanálem bez vody, z jeho břehu visí dolů splihle choboty vodních čerpadel připravených čerpat vodu do ryzovych poli, ale není co.
Dnes je málo stromů a není se kam schovat před poledním žárem. Na břehu kanálu jsou takové stříšky na čtyřech sloupech, to je ideální. Ale na podlaze přístřešku jsou zbytky dřevěného uhlí, že by grilovací piknikove plácky, myslí si Katka?
No, ne úplně přesně , jsou to taková malá vesnická krematoria.
Jedeme tedy priskokem od stromu ke stromu, od stínu ke stínu. Zastavujeme i po kilometru.
Druhá část nás vede po prašné cesticce po hrázi řeky, respektive jejího vyschleho koryta. Nádherný vhled do venkovského života, z výšky hráze vidíme místním doslova do kuchyně, což je malý ohynek s hrncem před rakosovym domeckem.
Dojezd do města je adrenalin mezi autobusy, kamiony, auty a motorkami, ale to už umíme.

Do Theni

Krásná 80 km etapa po silnickach lemovaných bananovniky a kokosovymi palmami nám skvele ubihala a i polední pauzu jsme udělali docela krátkou, že bychom si na to vedro už zvykli?
Ale největší překvapení nás čeká kousek před cílem.
V prvním kiosku měli pivo zbytečně silné a navíc teplé, tak jsme si ho nedali, a pámbu nás za naši trpělivost bohate odmenil. Hned za chvilku narážíme na skvělý bar s chlazenym Kingfisherem. Je zde skoro prazdno. K pivu se dávají mističky s různými pochoutkami, jako např. okurka s chilli, vařený hrách, smažené nudle s paprikou, vařené vajíčko s pepřem apod. Kdyby tady byla moje ségra, tak by rekla: Tady by se dalo kousnout!
Jeden stamgast se hned ke Katce pritoci a udělá si selficko . Pak něco datluje do mobilu a tipnul bych si, že poslední ikona byla "odeslat". Protože za chvilku je hospoda plná, nejdříve se obsazují stolky kolem nás a pak i ty vzdálené.
Mističky na stole jsou neustále doplňovány, i další pivo skvělé, a tak není divu, že do Theni dojizdime ve večerní dopravní špičce při blikackach.

Jak jsme se rozhodli jet vlakem (píše Katka)

Uz asi po dvou dnech jsme zjistili, ze nas itinerar je dost napnuty a diky vedru a jezdeni po vedlejsich cestach jsme se dostali trochu do skluzu. Prece jen kazdy den jet 90, to opravdu nejde. A tak se zrodil plan, ze dvoudenni zpozdeni dozeneme prejezdem vlakem. Aspon si vyzkousime jak na tom jsou indicke zeleznice s kolem ve vlaku.
Zacali jsme se na tuto komplikovanou zalezitost pripravovat uz na nadrazi v Cidambaranu, kam jsem sla na vyzvedy, jak to tady funguje. Po peti minutach zmateneho pobihani a vyptavani jsme zjistili pouze bike is no problem a tak nas to dohnalo K navsteve prilehleho likershopu, kde jsme se nad lahvi dobre nevychlazeneho super strong kingfishera usnesli, ze to zkusime zase zitra na jinem nadrazi.
Druhy pokus jsme podnikli na nadrazi v Kumbakonamu. Tam uz jsem byla odvaznejsi a sla jsem rovnou k okynku computer reservation system. Ve fronte jsme byli asi ctyri, poctive cekam az na me prijde rada, najednou se pririti obtloustla Indka a nacpe svoji tlustou zadnici prede me. nevericne ziram ale na nejaky vetsi souboj se necitim. Jakmile se dostane k okynku, okamzite se za ni vmackne dalsi Indka a ja jsem porad na konci fronty. Pochopila jsem, ze tady "dodrzujte bezpecnou vzdalenost" rozhodne neplati, a pritiskavam se na zada zeny prede mnou. Jen at si uzije spocenou belosku prilepenou na sobe. Konecne na me prijde rada. Potrebujeme jet vlakem do Kodaikanal road, rikam...nasleduje zabimbani hlavou. Potrebuju dva listky do Kodaikanal Road, opakuji. Opet zabimbani hlavou a odpoved, ktere nerozumim, jenom zachytim cislovku 12:40. Ok ok 12:40 beru. Bimba hlavou a povida, to musite k okynku no reservetions. Aha, tak diky. Vesele bimba a ja odchazim.
U okynka no reservations neni zadna fronta. Trochu podezrele. Chlapik mi povida, ze listky mi muze prodat dve hodiny pred odjezdem vlaku. Asi napopaty pochopim, co mi to rika. Ok, vlakem chceme jet zitra, tak to dnes vecer zkusime na dalsim nadrazi. Nejak se mi ta informace nezda, vsichni turisti i pruvodci tvrdi, ze je potreba si mista rezervovat dopredu.
Na nadrazi v Tanjavaru opet vystojim frontu. Uz to jde rychlejc, protoze uz se umim prilepit, a tak me predbehli asi jenom dva, kteri na to sli zaludne z boku. Pani za mrizi opet bimba a rika ze vlak jede zitra v 8 rano. Super super, to je lepsi nez jsem cekala. To budeme mit po vystoupeni v Kodaikan Rpad jeste dost casu dojet na kole nekam do hotelu. Usmivam se na ni a rikam ze chci dva listky. Na prepravu kol nemam odvahu se ptat. Spoliham ze nas proste nevyhodi protoze jsme turisti a navic bilya ze ty kola nekam nacpem. Pani mi strci do ruky papir a posle pryc, ze ho musim nejdriv vyplnit. A nadiktuje mi cislo vlaku. To je ohromne dulezoty udaj, protoze tady kdyz nevite cislo vlaku tak jste v haji. S usmevem bezǐ ven kde si beru nase pasy, napisu na formular jmena, cislo vlaku, odkud a kam jedeme a zase bezim dovnitr znovu stat frontu. Mezitim se pracovnik za mrizi zmenil a ted na me, pote co se dostanu k okynku, bimba muz. Cpu mu muj vyplneny formular se slovy ze chci dva listky. Zacne neco tukat do pocitace, vypada to velmi nadejne. Najednou mi vrati formular a pta se proc jsem tam napsala misto odjezdu Tanjavur, kdyz ten blak jede z Trichy. Rikam: no protoze jsme ted v Tanjavuru a chci jet z Tanjavuru. Bimba o neco rychleji. Vlak jede z trichy. Jestli chcete jet z tanjavuru bezte do okynka no reserevations. Aha, ok.
U okynka no reservations mi pani povida, vlak do Kodaikanalroad nejede, jen do nejbliizsi stanice Dindigul. Aha tak dva listky prosim, bimba, prijdte dve hodiny pred odjezdem. Aha a kdy to jede? Zitra 12:45. Aha, tak jo. Nezbyvy nez co nejrychleji najit liker shop.

Pichavaram

Název tohohle místa jsem si pořád nemohl zapamatovat, až mi Katka poradila memotechnickou pomucku: Vzpomeň si na samičku od varana!
Pichavaram je druhá největší na svete oblast mangrovych porostů a leží 15 km východně od Chinambaramu. V původním plánu jsme návštěvu neměli, ale přeci jsme to nemohli vynechat! 
Mangrovy jsou takové ty keře rostoucí přímo z moře a je to velice důležitý biotop pro mnoho vodních živočichů a ptáků.  V roce 2004 zde tsunami zničila 25 rybářských vesnic a zabila několik tisíc lidí.
Dá se tu pronajmout loďka, veslova nebo motorová, a udělat si výlet do spleti přírodních kanálu a tunelů. Tak jsme to udělali, ale před tím jsme ještě strávili poledni vedro obvyklým povalovanim pod stromem.
Až po návratu nám došlo, jsme nechali celé odpoledne stát naše nezamcena kola se vší bagazi oprena o stěnu restaurace včetně např Katčina iPadu. V Česku bych si tohle nikdy nedovolil. Indie nás svou bezpečností opravdu hodně rozmazluje.
Jak se slunce sklání k obzoru, teplota klesá pod 35 a už se zase nechá hezky jet.
Se soumrakem dorazíme k hotelu U sta žab, ale o tom už jsem psal.

Katčiny postřehy.

Rozeznáváme druhy stromu podle hustoty listi a vetvi....schovame se pod tenhle? Ten ne, ten je moc ridkej, minule jsme preci museli utect
Jsem objektem zajmu vsech muzu i zen. Zcela bezne vedle me pribrzdi moped, jeho ridic se culi a krici selfie selfie? Chvili mi trvalo nez jsem pochopila co vlastne chce. Ted uz automaticky zastavuju a strkam svuj zarudly spoceny ksichtik pred jeho mobil a snazim se usmivat. Vsichni se tu s nami snazi fotit.
Indicka anglictina, no to je boj. Snazim se rozklicovat co mi rikaji a prisaham ze nekdy treba az po deseti vetach rozpoznǎm zda mluvi tamilsky nebo anglicky. Indicka helplinka v korporatu kde jsem pracovala je velmi slaby odvar.
pali to? Naprosto zbytecna otazka. Pali vsechno vzdycky. Vubec nevim co jim, ale hlavne ze nemame hlad jako na Pamiru.
Kyvani hlavou. A to me strasne bavi, protoze to je desna legrace. Kazdy mistni kdyz spolu vedeme rozhovor tak ma zvlastni vyraz a tak jemne legracne bimba hlavou. Jako kdyby me posilal do pr....uz ale vime ze to tak neni;-) je to roztomily mistni zvyk a my se ho ucime pouzivat taky.
Je to tu mnohem lepsi nez jsem ocekavala po sve zkusenosti s Indy, jez jsem ziskala po dvou letech zivota v indicke metropoli Londyne.

Z Pontichery do Chidambaramu

Po hlavní silnici to je asi 70 km, ale to my radši volíme delší trasu po vedlejších silnicích. Užíváme si nádherného výletu indickym venkovem. V mapách stažených do mobilu i tabletu jsou i ty nejobycejnejsi venkovské silnicky a díky GPS se v nich dobře orientujeme. Bez těchto moderních civilizačních berlicek bychom si takovéto trasy nikdy nemohli dovolit.
Ale i ty dokonalé digitální mapy mají svá omezení. Na některé silnici značené jako venkovská vedlejší je nečekaně silný provoz a naopak. A tak si trasu průběžně hledáme a upravujeme.
V jednom městě nás navigace zavedla po slepé cestě k řece, ve které se koupala banda nahých pubertaku. S řevem se k nám řítí až se jim černé bimbasy mrskaji mezi stehny jako malí úhoříci. Katka je dost vyděšená, já trochu taky. Pozdravili jsme se, zeptali na cestu, pomohli nám přenést kola přes rokli a běželi se zase koupat.
Poledni vedro trávíme polehavanim ve stínu pod stromem, je zase 40 stupnu. Až kolem třetí se dá zase vyrazit.
Se soumrakem dorážíme do Chidambaramu, máme ujeto přes 90.

Do Pontichery na druhý pokus

Do Pontichery nám zbývá už jen asi 10 km, ale nejedeme primo. Kousek stranou naší trasy leží totiž Auraville, což je takový náboženský experiment. V 70tych letech minulého století tu vznikla komunita lidí z mnoha zemí a mnoha různých vyznání. Byl zde vystavěn jeden chrám ve tvaru obrovské zlaté koule, vypadá to trochu jako když přistane UFO. Celé je to obklopené zbytky původních lesů,  mezi nimi se hospodaří na malých políčkach, na kole se dá jezdit po lesních stezkách a celé to má takovou příjemně pozitivní atmosféru. Byla to skvělá 40 km zajizdka.
Příjemný je i dojezd do Pontichery. To je město vystavěné Francouzi jako centrum francouzské kolonie založené před 300 lety. Francouzský ráz si drží dosud. Odpoledne se uzavře celé nábřeží a stane se z něj jedno velké korzo.
Je tu i spousta hospod a barů, které se nám nějak nedařilo najít, než jsme zjistili, že  na onu ulici neřesti se koukáme přímo z našeho hotelu.
Taky jsme si koupili místní sim do mobilu. Byla k tomu potřeba fotka, pas a vyplnění obsahleho formuláře. Prý nám ji aktivují zítra, až si nás prověří.
Večeři v restauraci jsme museli uspisit, protože varování, že hotel se ve 22 hod zamyka bylo zcela nekompromisní. Asi mají své zkušenosti.